„Á pan Hrábě jde k hradu, kde strašáá…“ či tak nějak to bylo. Právě v megakultovním snímku „Tajemství hradu v Karpatech“, jenž je dle mého názoru vůbec tím nejlepším českým filmem všech dob (nota bene mu nejde upřít průkopnické zásluhy na poli českého black metalu), jsem poprvé zaslechl ono magické slůvko Krleš. Podruhé jsem se s tímto slovem střetl v souvislosti s osobou bubeníka Tomáše Corna (a jsme opět u černých duší…) a do třetice se tak děje v souvislosti s debutem stejnojmenné chásky, na jejichž hudbu jsem byl skutečně zvědav. Představte si tu nejzapadlejší vesnici v pohraničí, sobotu a v místní sokolovně zábavu. Tam hraje taková kapela, která není ani hardrock, ze kterého vychází, ani hevík (další z jejich kořenů), ani trešík, kterým se občas snaží být… Sice chlapci na pódiu vědí, jak zatočit s kytarou, aby je místní dívčiny mohli obdivovat bezmezným způsobem, jak zatlouct do bicích, že i místní boxerský šampión Franta bude závidět sílu úhozu, ale všem v sále je nad hvězdy s Polárkou a Arcturem jasné, že tady stejně není nikdo kvůli nějakým hudebním výkonům. Všichni jsme tu přeci abychom se bavili. A k tomu je krlééééééšovská hudba jako dělaná. Cosi mezi hevíkem a hardrockem s těmi občasnými bububu riffy, s velmi zábavnými (chtěl jsem původně napsat vtipnými, ale nakonec jsem byl své mínění pozměnit…) texty a s vynikajícími hráčskými výkony (ovšem, jak jsem již řekl, kromě notorických zbloudilců, kteří se v sále ocitli omylem, asi nikoho nezajímají). Ale to, co mě opravdu potěšilo, je zpěvačka. Paní zpěvačka, jenom dodávám, a jak by se klasik vyjádřil? „Ta ženská má v hrdle dynamit!“ Promiňte mi, prosím, nejen tuto parafrázi, ale i to, že nahrávku neboduji, jelikož se k tomuto necítím kompetentním.